TVÁŘÍ V TVÁŘ - Pavel Rakouš

Dalším hostem, který přijal naše pozvání do pořadu Realiťák roku TVÁŘÍ V TVÁŘ, je Pavel Rakouš, vedoucí oddělení realitní činnosti na Ministerstvu pro místní rozvoj.

PODCAST:

 

Další díly můžete sledovat ZDE.

Kompletní přepis rozhovoru pořadu Realiťák roku TVÁŘÍ V TVÁŘ s Pavlem Rakoušem, který moderoval Petr Makovský, výkonný ředitel Reality.iDNES.cz:

Dobrý den dámy a pánové, vítám vás u dalšího dílu pořadu Realiťák roku tváří v tvář. Kde se pravidelně potkáváme a poznáváme ty nejlepší realitní makléře z projektu Realiťák roku. Další osobnosti z partnerů projektu, případně porotců, případně další osobnosti nejen z realitního trhu. Dnes moje pozvání přijal Pavel Rakouš, vedoucí oddělení realitní činnosti na ministerstvu místního rozvoje. Dobrý den Pavle.

Dobrý večer, ahoj buď zdráv.

Většina kolegů a většina realitních makléřů tě zná jako člověka, který připravoval spolupřipravoval realitní zákon, ale něž se k tomu dostaneme, co si vlastně dělal předtím, než ses dostal na ministerstvo?

Ho. Já jsem ve veřejný správě 30 let, na ministerstvu jsem nastoupil před 25 lety, prošel jsem tam různá pracoviště střídavě tak, jak se měnily politické nálady, tak ředitel odboru, poradce ministra, referent, odvolán znovu ředitel, odvolán. Chvíli jsem byl i asi 3 roky mimo úřad, pak se zase vrátil, opět jsem dělal vedoucí funkce až na úrovni ředitele. V současný době jsem vedoucí tohohle malýho oddělení, takže já jsem tam prošel hodně oblastí, ale víceméně stále jsem se pohyboval v oblasti okolo bydlení, bytové problematiky, bytové politiky, podpory bydlení nějaký i finanční, nefinanční, právní. Připravili jsme třeba nový zákon o vlastnictví bytů, který měl být mimo občanský zákoník, nakonec se to nepovedlo, celý se to nacpalo do občanek, asi víte. Takže tak nějak jsem se pohyboval okolo tý legislativy, a když teda začal vznikat tenhle zákon, tak nějak se toho nemělo, nebylo toho, kdo by se toho chopil, protože tam všichni dělali všechno a chtělo to někoho, kdo se tomu bude specielně věnovat. Takže jsem to byl já s malým dvoučlenný týmem, takže jsme byli na to 3 a v podstatě ve třech to táhne dodneška. Když řeknu tu základní jednotku, a tak o těch realitách nikdo moc na ministerstvu nevěděl, ale měli jsme nějaké externí spolupracovníky, což bylo výborný, čerpali jsme z jejich informací a samozřejmě rejdili po webech a po všem možným a jezdili i po Evropě dívali se, jak se to dělá jinde a připravili zákon, nejprve neúspěšně legislativní radě vlády, podruhé jsme už to bylo v roce 2016 pak už jsme uspěli a pak to nějak prošlo poměrně hladce i sněmovnou, senátem až mě to překvapilo.

Co je podle tebe možná největším problémem realitního zákona? Jak to vnímáš ty ze své pozice?

Problém realitního zákona. Tak řeknu problém realitního zákona z pohledu vnímání odborné veřejnosti. Je to, že byla neodůvodněná očekávání, že ten zákon já nevím co všecko zreguluje a zejména si hlavně někteří makléři a některé velké firmy mysleli, že to zlikviduje konkurenci, protože ta je velká na našem trhu, a to nebylo primárním posláním zákona. Takže problémem jeho je pro tu akceptaci tou odbornou veřejností, že stále ještě nechápou, že ten zákon se psal především z pohnutek ochrany spotřebitele. Ono, kdyby se ten zákon takhle nepsal, tak by nevzniknul, nikdo by ho nevypustil ven, protože vytvářet nějakou regulaci nějaké činnosti jen samo o sobě by nebylo k chuti. Čili regulace z pohledu ochrany spotřebitele a v kombinaci s tím, že se jaksi prohlubuje legislativa v oblasti praní špinavých peněz. To tomu taky pomohla, takže to je to co k tomu pomohlo, ale zároveň je to trošku tím negativem, protože ne každý realiťák chápe. A z pohledu mého osobního negativem zákona je, ale to vlastně jsem si uvědomil už při jeho vzniku, že mi nemůžem napsat mnohem lepší a pružnější zákon a trefnější, kdyby jsme šli do detailů a upravovali šířeji a podrobně tu činnost, protože bychom museli mít nějakou organizaci, na kterou bychom delegovali některé pravomoce. Profesní prostě stavovskou, která by to řídila, organizovala a od státu by měla dané určité pravomoce, stát by čas od času na něco dohlídnul a fungovalo by to samosprávným způsobem, tak jako to je v řadě evropských zemí. Takže hovořím o tom, že není jednotná asociace nebo komora prostě jednotná, agenda, která agentura, která by je zastupovala. Komorové uspořádání prostě nezvítězilo ani nemohlo, protože to nemělo podporu ani z řad odborné veřejnosti, ani z řad té legislativy a to považuju zatím za největší chybu, která ale asi nebude odstranitelná.

No a co nejvíc překvapilo při vzniku toho zákona? Bylo tam někde něco co na co si nečekal? Říkal si, že se věnuješ, na ministerstvu již přes 30let. Takže se tomu věnuje relativně dlouho. Překvapilo tě tam něco?

Při vzniku zákona, když se to projednávalo v té legislativě a v těch jednotlivých orgánech, protože to je spoustu jednání, které musíte absolvovat. Tisíce, tisíce, to jsou prostě přípravná jednání, připomínková řízení, která se vrací, věcný záměr, paragrafové znění. Znovu, znovu, znovu mezitím padne jedna vláda, jiná vláda, mění se. Dělali jsme na tom zákoně 8 let. Takže vidí člověk spoustu zájmů, které do toho vstupují, asi mě při přípravě nejvíce překvapilo to, že vlastně málokdo přiznal z těch co o tom mluvili, že tomu jako opravdu rozumí. On ten princip je ten, že každý máme nějaký domov, každý viděl kliku od dveří a kdo viděl kliku od dveří, tak si myslí, že rozumí obchodu s realitami. A ti všichni lidé potom z pohledu své odbornosti jakoby do toho odborně mluví najedou si uvědomíte, že vlastně oni o tom moc nevědí nebo jenom malinký výsek. A vidět to v komplexu prostě se to dotýká řady jiných zákonů, řady jiných profesí, jako nebylo úplně nebylo nebo bylo to pro mě překvapením, že si to neuvědomovali tito lidé, takže mnohdy i členové legislativní rady vlády nám říkali věci, kde kdyby to řekli na jakékoliv realitní konferenci, tak se prostě realiťáci zasmějou a řeknou, co to ten člověk říká, ale on prostě má nějaký omezený rozhled a přesvědčen, že tomu rozumí, mám to právo. V Poslanecké sněmovně to bylo trochu podobné, ale tam je to tak, že prostě ta je rozdělená, tam jsou profese rozdělené, někdo se jmenuje legi, majetkovému právu někdo tomu, takže tam jsem to chápal to rozdělení, ale i tam mě zaskočily některé názory některých poslanců, takže to byla taková 1 věc. A pak možná kdybych měl říct co mě přitom jako při tom vzniku ještě ještě možná překvapilo to, že se musely vyškrtávat některá ustanovení, která byla jaksi spotřebitelsky rozumná, ale oddělovalo se to, zda jsou pro všechny klienty, anebo zda jsou pro klienty, které jsou v pozici spotřebitele, že se tam odstupňovalo. To je věc, kterou jsem do té doby jaksi netušil a neuměl úplně v tom a naopak mě to donutilo se velice více vzdělat i na úrovni evropské, jak se ochraňují práva spotřebitelů, kde už není potřeba chránit práva spotřebitelů a je naopak potřeba chránit práva té profese. A jsem tomu rád, že aspoň něco jsem zachytil v poslední chvíli, protože zpočátku, kdyby se to přijalo v té úplně původní verzi, tak by podle toho realiťáci nemohli fungovat, protože to by tam byly jenom samé zákazy a jenom prostě i takhle je tam řada velkých omezení s některými mám problém, ale prostě musíme se s tím naučit žít, ale některá nešťastná ustanovení se v době přípravy zákonů podařilo odstranit, takže přestože teď určitě mnozí nadávají na ten zákon, že se jim nelíbí, že co všechno musí a nemusí tak. Vzkaz mohlo dopadnout hůř.

Podle tvých zkušeností dlouhodobých, kdy můžeme čekat nějakou změnu v realitním zákoně, kdy to bude ňákej update nebo, něco co by se mohlo měnit, víceméně standardní postupy asi, že něco se uvede do praxe běží to nějakou dobu a pak se pak se na to podíváme, ale.

Teď těžká doba tohle to odhadovat. Já prostě legislativa v dřívějších dobách, když říkám jsem 25 odstupu let od vstupu na ministerstvo, tak dříve platívaly taková jednoduchá jasná pravidla pro státní úředníky a pro legislativce. Vznikne nový zákon, čeká se 3 roky udělá se tzv. přezkum dopadu regulace, když vznikne nový zákon, který reguluje nějakou oblast. Po třech letech se vyhodnotí předloží se vládě v podobě třeba jako věcného záměru a ta řekne jo, tak tohle je potřeba změnit tak do roka udělejte paragrafové znění a uděláme novelu. To je standardní, nebo to býval standardní proces. Teďka v době za prvé koro, koronavirové, kdy prostě se mění ledasco a navíc v době, kdy stále více nabírají na síle v posledních pěti osmi letech prostě názory veřejnosti prezentované přes sociální sítě, všechno se urychluje tímhle způsobem. Tak myslím si, že to úplně platit nemusí, čili já jako státní úředník, když se mě na to někdo zeptá oficiálně, tak řeknu za 3 roky zahájíme přezkum dopadu regulace a uvidíme. Ale myslím si, že přijde nová vláda, přijde nové složení parlamentu, dostane nějaký podnět z vnějšku a může tam novelizace nějaké drobné dílčí oblasti mít poměrně rychlá, a to nemyslím poslanecká iniciativa. Opravdu dostaneme, jako exekutiva příkaz změňte tohle, tohle to se klidně může stát, protože teď se ty věci trošku urychlují, zrychlují, takže tak, ale můj, moje reálná představa je, že pokud nějaká větší koncepční změna tak bych to v horizontu tří až pěti let nejdříve viděl.

Možná pojďme pryč od realitního zákona a od ministerstva. Zkusme se dostat ještě třeba těch 25, 30 let nazpátek. Co Pavel Rakouš v té době dělal?

Já jsem po revoluci v osmdesátém devátém jsem se nějak nadšeně zapojil do veřejného dění. Na severu na Jablonecku s nadšením, tzn. také i neúspěšně, řadu věcí jsme tehdá dělali hurá systémem, mysleli jsme si jak všecko bude jednoduché a tak. Pak sem nějak se dostal do kontaktu tady s centrální správou přes svaz měst a obcí, k ministerstvu a tak, takže takhle jsem se dostal do té veřejné správy a v roce 96 jsem nastoupil na úřad, který se tehdá jmenoval ministerstvo hospodářství, přesně v době, kdy se plánovala jeho rekonstrukce, neboli překopání na ministerstvo pro místní rozvoj a tam hrál někdo rozhodl, že vznikne nějaký aparát okolo bytové problematiky. Primárně to tehdá mělo jít zejména na otázku podpory, finanční podpory, případně něco v té oblasti legislativy, ale tehdá se tak až neřešilo, tehdá jsme měli legislativu převzatý starý občanský zákoník a nový velmi nešťastný zákon o vlastnictví bytů, který nějak fungoval. Vláda odmítla překvapivě, tehdejší pravicová vláda odmítla deregulaci nájmů pod vedením premiéra Klause, to tehdá jsem seděl na poradě ekonomických ministrů a nestačil jsem se divit, že to prostě pan premiér razantně zašlápl, že se deregulovat nebude v roce 96, tak se deregulovalo o 10 let později, bylo to mnohem bolestivější ale tak nějak jsem se k tomu dostal. A víceméně jsem se v tom pohyboval a baví mě to a bavilo. Je to tak, že ten veřejný ten, ten, ten majetek veřejných korporací, když řeknu obce, státní třeba domovy důchodců nebo domovy s pečovatelskou službu, státní zařízení potřebujou nějakou finanční podporu, jsou ekonomicky nesamostatné a když je tam něco v bydlení tak je to přesně na té hraně, že by se měla ta veřejná korporace, řeknu obec chovat na jednu stranu tržně, na druhou stranu má voliče a musí něco pro to bydlení dělat. Takže toto je vždycky taková složitá problematika, kde ten stát musí nastavit pravidla taková, aby ti starostové byli spokojeni, ale zároveň aby neruinovali obecní pokladnu, aby to bylo taky nějak rozloženo, takže to bylo v tu dobu úloha státu, teď se to už trochu mění, teď už jsme spíš v pozici, kde najednou stát by měl být tím, kdo bude nutit, aby se investovalo, stavělo, protože bytů je málo, protože prostě stavební zákon už 15 let nefunguje, to víme. Tak oblast realit nebo oblast veřejných dražeb, kde jsem krátce taky pracoval je soukromou oblastí a stát by do ní měl zasahovat co nejméně z hlediska regulace, pokud to není nutné z důvodu ochrany spotřebitele, nebo pokud není nutné z důvodů celoevropského boje proti praní špinavých peněz, takhle já ten zákon vnímám a vnímat budu, nicméně když už v té profesi nebo pro tu profesi něco dělám tak mám takovou představu nebo ctižádost, aby se z ní postupně stala vážená profese, protože si myslím, že si to reality zaslouží. A určitě realiťáci, kteří občas dokončí nějaký obchod a vidí pak šťastného klienta, tak to je taková odměna, že mají pocit, že dělají něco co v té společnosti je trošku nahoře a to mě baví a takhle bych to chtěl dělat.

Možná teď pojďme k tobě, protože mě zajímá 1 věc a jedna věc mě strašně překvapila. Když jsme s Pavlem Tonkem letos vyjeli na lyže a dali, ujeli jsme nějakých 50 km, tak jsme dali post na Facebook, ty jsi si na to reagoval, že těch 50 km je sice pěkný, ale ty standardně to chodíš pěšky. To mě, to mě relativně překvapilo jak, jak vlastně trávíš ty svůj volný čas a potom nějaký v závislosti na tom, že ráno odejdeš večer se po 70 km vrátíš domů.

No tak ty sedmdesátky jsou tak párkrát za rok. Jednou za rok stovka. Toto ne to jsou spíš takový výjimečný, to už jsou sportovní výkony, taková je ten výšlap, že člověk příjemně unavenej, to je opravdu do těch 50 km. Já jsem už jako mladej běhal po horách jako nechtěný turista, protož jsem si od svých 14 do svých asi 22 let víkend co víkend přivydělával tím, že jsem roznášel noviny po horách po kopcích, prostě těm babičkám co tam bydlely na samotách a ono to mělo třeba 7, 10 km a já jsem to snažil oběhnout co nejrychlejc, protože to bylo zaplacený a nikdy mě nedělalo problém prostě chodit jo, to nějak mi připadalo přirozený, tak jsem k tomu nutil své děti, mám jich hodně. A to mi nějak zůstalo. Mě jako ze sportu jsem kdysi zkoušel trochu hokej, tehdá ještě jako v mém mládí neexistovaly kontaktní čočky, takže v době, kdy se mi zkazily oči, někde ve třetí třídě tak jsem musel se sportem přestat, obrečel jsem to a zůstalo mi vlastně víceméně opravdu jen ta turistika. A to je tak, to vlastně to je koníček, sport já nevím no, když se člověk jmenuje, takže jako chodí víc, tak už se musí trošku plánovat, programovat. Delší trasy to už člověk musí řešit i otázku stravy, výživy co jsou to, aby to zvládnul, pak už si i kontroluje nějaký limity časový, průměry hodinový a tak, profily, trasy podle toho, jak to vypadá dneska ta technika na to úplně bezvadná, prostě na chytrém telefonu si nastavíte ledasco tak, že se to dá. O to víc mě to baví čím dál tím víc prostě ta technika k tomu taky spěje. A mám vyzkoušeno, že když člověk jde a zkusí se soustředit na jako slušnej výkon, jít rychle, zvládnout něco zároveň se dívá po krajině, což při běhu nebo při jízdě na kole podle mého není úplně tak možné jako při chůzi, tak pro mě je to úžasný, úžasný způsob jako odreagování. Tam nemáte prostor moc řešit, že vám před víkendem šéf napsal nějaký, nějakej nepříjemnej e-mail a něco vytknout, protože tam musíte řešit, soustředit na to, že zrovna je rozvodněnej potůček přes cestu, jak přes něj přeskákat, že jo, nebo přebrodit, to už taky občas zažívám někdy dobrodružný věci, já si vybírám někdy i trochu divoký stezky a o to zajímavější, bohužel tomu mojemu tempo nikdo moc nestačí, takže děti už se mnou nechodí, kamarádi co občas sem chodili taky ne, takže jsem takovej samotář na těch na těch dlouhých toulkách a trasách, ale už jsem si na to zvyk.

Říkal jsi, že jednou za rok chodí 100 km.

No.

To je až neuvěřitelný, jaká byla poslední stovka, kterou si šel?

No to se prostě nastavíte takovou, že prostě ve 2 ráno vyjdete a v 9 večer člověk dojde no, v nějakým hodinovým průměru třeba 5,6 km/h se to takhle dá udělat a to je tak, že člověk jde ráno a jde a jde a jde. Je dobré si vymyslet uprostřed někde nějakou doplňovací, občerstvovací stanici ne ve smyslu sednout do restaurace, protože sedne člověk, ztuhne dál už se jít nedá, to jak se rozsedí člověk na dýl než 10 minut tak už prostě ten výkon nedá, no a mít prostě dobře naplánovanou stravu a ta trasa musí být dobře naplánovaná. Delší trasy se nedají dělat v horským terénu, přes těch 60 km už jenom velmi mírně zvlněný terén, ale ne zas kroužit někde na oválu, na tartanu to zas by člověka nebavilo a je to nesmysl, to nemá tu sportovní hodnotu, takže nějakej mírně zvlněný terén někde podél Vltavy nebo něco takhle, 1, 2 malý kopečky třeba, ale třeba ty kratší trasy jsou zas můžou být o to zajímavější si do nich naopak člověk vloží nějaký výšlapy po skalách a po, po prostě skalním městě nebo po Kokořínsku to je furt nahoru dolů, schody, schody, schody. Má stejnou sportovní hodnotu potom jako těch třeba 70 km. Stovka jednou za rok, víckrát ne, to je zbytečný to je takový jenom, aby si člověk ubezpečil, že ještě to zvládne i ve vyšším věku nebo relativně vyšším věku.

A za měsíc toho ujdeš kolik?

Jejej, no já to mám spíš tak, no tak těch do 500 no za měsíc no. Tejdně tak ta stovka řekněme. Prostě člověk večer přijde z práce vyřeší co doma je potřeba, nějak zpacifikuje prostě domácnost, o kterou už se teď musím starat primárně já se svými syny. A pak si večer prostě vyjdu třeba na hodinku, hodinu a půl tady oběhnu centrum Prahy nebo Petřín, Vypich zpátky někde nějakej okruh si takhle obejdu. Nějakých 10, 15 km takhle, když ne denně tak obden no a na víkend něco delšího.

Říkal si, že máš spoustu dětí, já vím o tom, že jste vychovávali i spoustu, spoustu dalších. Řekneš nám něco to o tom?

No jo, tak svých vlastních dětí s manželkou máme 7, ty jsou všechny zletilé a pak jsme se někde před 10 lety ani to není ještě 10 let, devíti lety rozhodli, že začnem se věnovat pěstounské péči na přechodnou dobu. Tehdá to ještě bylo v takových plenkách v roce 2013, pak k tomu byl schválený nějakej zákon a už se to i finančně trošku bylo zajímavější. S cílem, že vlastně se do té přechodné pěstounské péče dají malý miminka, aby se nahradily kojenecké ústavy, takže jsme měli během čtyř, pěti let tuším 10 miminek neustále za sebou vždycky na půl roku miminko, na půl roku miminko, to jsou děti odložené v porodnici, často s nějakým postižením nebo s nějakou závislostí, matka byla třeba drogově závislá nebo něco podobného, takže kolikrát se člověk nevyspal v noci, a tak, a tak jsme se starali takhle o 10 miminek, pak už jsme byli unaveni po těch asi čtyřech, pěti letech pak jsme si vzali starší děti, jedno z nich se umístilo někde jinde v rodině a to starší pořád s námi je, to už je dokonce zletilej kluk. Teďka tenhle týden dostal výuční list, tak jsem šťastnej, že dotáhl učňák a je nezletilej, tak to beru za takový vítězství naše, protože když nás před čtyřmi lety nebo ještě déle čtyřmi lety přišel, tak to byl takový složitý vždycky soužití se s tím tak, tak. Už tuhletu věc dělat dál nebudeme, protože už taky máme nějaký věk a je potřeba to nechat mladším, ono se to nedá dělat celý život a je to docela náročné, únavné, ale člověk má pocit, že to je nějaké poslání, něco udělal, vychoval předal ty děti do té adopce a je pak ta radost vidět, jak ty děti v těch nových rodinách, kde je adoptovaly ty půlroční miminka k nim jdou, nikdo nebo třičtvrtě roční a že vlastně jsme je dobře vypěstovali, odbouraly ty jejich závislosti a tak. O tom by se dalo hodi hodiny a hodiny mluvit to je moje taková, taková radost, že jsem něco v životě udělal pozitivního.

Obrovský respekt, jako to musel být obrovský záhul.

No tak 4 roky neustále miminka. Tak přes týden k nim vstávala manželka, přes víkend já, tak bylo to takový docela náročný. Tak chtěli jsme to tak. Něco za něco, ale pak ty radosti s tím, když to dítě odroste a předáváte, tak to, to je taková odměna.

Máš nějaké plány do budoucna ještě?

Jako osobní?

Osobní.

Jejej.

Co by si ještě chtěl dokázat udělat?

Tak mám pocit, že se mi moje chalupa rozpadá pod rukama, že na ní mám málo času a málo peněz, abych teda tam všechno udržoval tak, jak si, jak je potřeba. Rád bych, aby moje děti odrostlé kromě těch čtyř už co nějak bydlí sami, aby postupně taky našli nějaký byt, zaměstnání, aby se uchytily. Mám už i 2 vnoučata. Takže to roste, tak asi budou přibývat vnoučata a já už bych si představoval dát si dohromady chaloupku a teď ještě určitě budu nejméně 10 let tady v Praze pracovat, pokud mi zdraví dá. A na chalupu dojíždět, ale do budoucna připravit si to, tak tam by bylo zázemí, tak velké s takovou kapacitou, tak to připravuju na té chalupě, aby jestli přijedou 3 lidi nebo 20 lidí, aby se tam všichni prostě spokojeně vešli, ubytovali a, a mohli si tam odpočinout a pobavit třeba a tak.

Pavle díky moc za svůj čas, doufám, že se ti bude dařit i nadále. Budeme rádi jako v rámci realitního byznysu, když nám budeš dál i pomáhat. Z hlediska, z hlediska tvé práce na ministerstvu místního rozvoje a hlavně hodně štěstí do budoucna a hlavně zdraví.

Díky, já přeju zdraví všem realiťákům a hlavně se jim podnikání daří a ať se nebojí vrhnout do moderních trendů, to je moje heslo.

To byl Pavel Rakouš, vedoucí oddělení realitní činnosti na ministerstvu místního rozvoje. Děkujeme, že nás sledujete, sledujte nás i nadále nejenom na Facebooku, ale i na další sociální sítích, případně v podcastových aplikacích. Mějte se krásně a někdy zase na shledanou.